Prosinec 2009

Cesta za pánem

23. prosince 2009 v 11:46 | ada.cat |  Pejsek vypráví
Jak jsem již říkala, měly jsme s paničkou první den a noc za sebou. Panička než odešla druhý den do práce všechny věci dala do výšky, kdyby mě napadlo něco rozkousat, ale já jsem slušná psí slečna a lidem co mi pomáhají přece nebudu ničit věci. Jediné, co se mi přihodilo bylo to, že jsem se vykakala na koberec. Byla jsem ještě malá a byla jsem ten den dlouho sama a z tolika dojmů jsem měla trošku problém v bříšku.
Panička přijela z práce a mě pohladila, lívanec na kobeci jako kdyby neviděla, vyvedla mě ven vyvenčit, hodně mě pochválila a až teprve uklidila to moje nešťastné nadělení.
Bála jsem se, že se bude zlobit, křičet, nebo že budu bita, ale ona opravdu dělala že to nevidí.

Vyrazily jsme na tramvaj, to jsem se nebála už jsem tramvají jela, jen jsem paničku hodně táhla, protože jsem se těšila na dobrodružství. Pak jsme jely metrem a panička měla starost abych si neskřípla drápek na eskalátoru a tak mi před vystupováním řekla abych skočila a já poslechla.

Na Wilsoňáku jsme musely čekat, vlak měl chvíli zpoždění, pak jsme nastoupily a jely. Chovala jsem se statečně a docela slušně, jen v Nymburce jsem vrazila hlavu do tašky nějaké cizí paní a polámala jsem jí kytky. To mě panička pleskla po zadnici až jsem pískla, ale od té doby teda kytky nejím. Jinak, jsem se každému líbila a cesta proběhla v pohodě.

V Lázních Bělohrad měl na nás čekat pán, ale někde se zapovídal a než jsme se ho dočkaly, tak jsem vyhrabala v parku v trávníku díru, že jsem tam schovala celou hlavu.

Najednou přijelo auto, v něm seděl muž s knírkem a já jsem se mu moc líbila. Když mě dovezl do chaloupky, pustil mě na zahradě a já jsem měla tolik nových dojmů... musela jsem přečíst co je napsáno od psích kamarádů u plotu, prohnat kosáka pod třešní a prohlédnout si byt, jestli tam budu mít pohodlí. Bylo to všechno, jak jsem si přála, pán mě hladil, panička taky, na hraní jsem měla děti od sousedů a pána s míčkem. Bezva, tady mi bude dobře.

Příštích pár týdnů jsem byla s pánem celý týden sama a panička přijížděla na víkend a vozila nám dobroty a pánovi rady, jak mě má cvičit.
Jsem chytrá psí slečna, všechny paniččiny výchovné metody jsem vyslechla a za dva měsíce si pána na chalupě pěkně vychovala.

Tady jsem se sousedovic Terezkou u naší chalupy na mém venkovním pelíšku, doma mám ještě jeden

První den s paničkou

21. prosince 2009 v 16:25 | ada.cat |  Pejsek vypráví
Již víte, že pocházím z útulku, dokonce paničce řekli že mě přivedl slovenský rom a chtěl mě do útulku dát, jenže od majitelů pejsky neberou a on mě asi nemohl mít, tak mě v noci uvázal u brány útulku a odešel navždy...
Možná mi tenhle člověk zachránil život, protože mě asi někomu sebral, nebo mě vyhrál v kartách... kdo ví, já už se nějak nepamatuju, panička ale ví, že mi někdo chtěl ublížit, protože mám na čenichu bouli a člověk co mě odvedl do útulku to jistě nebyl, zlý člověk by se štěněte dokázal zbavit jinak.

V hale útulku si mě panička připnula na vodítko a já měla takovou radost, že jsem vyrazila takovou rychlostí ven, že jsem div paničku neprotáhla zavřenými dveřmi. Nastoupily jsme do autobusu a jeli k paničce do práce.
Když mě uviděl pan šéf, šel mi koupit párky a dal mi je všechny, celý balíček.
Já jsem se dovtípila že když panička zavolá Blondi, tak že je to na mě a měla bych přiběhnout, protože panička má v ruce piškotek. Spolu jsme odpracovaly den a jely jsme domů. Byla jsem zvědavá jaký tam budu mít pelíšek, nebo kotec. A tak jsem paničku z nedočkavosti doslova protáhla městem.
Vešly jsme do domu a když panička otevřela dveře uviděla jsem sice maličký,ale čistý byt a v něm pod oknem ležel psí pelíšek. Nejdříve jsem si všechno nedůvěřivě očichala, ale v pelíšku jsem cítila že spával pes... jenže kde je? Nebudu se muset s někým dělit? Panička mě pohladila a vysvětlila mi, že tam spávala Bessinka, ale ta se ztratila. Chvíli jsem se na paničku dívala, jestli je to pravda, jestli Bessinku nevyhodili... ale panička měla smutné oči a mě tiskla k sobě.

Večer jsme šli spolu rvně na procházku a já jsem se poznala s ohařem Donym, ale jemu jsem se zdála moc malá a tak o mě brzy ztratil zájem, nevadí, řekla jsem si, však taky budu jednou velká dáma.
V noci mi však, ale bylo teskno a tak jsem se přemístila z košíku do paniččiny postele a ona mě nechala. Snad mi tu nebude zle, mám tu misku s granulemi a s vodou, mám pelíšek a smím k paničce, jenže panička mi řekla, že zítra odpoledne pojedeme za pánem. Jejda, pán, snad nebude zlý, ale panička mě ujistila že pán má pejsky rád a to mě uklidnilo. Začala jsem se těšit, že třeba zažiju i dobrodružství.

Tak tady mě už fotila panička v chaloupce, to už jsem věděla kde mám domov

Jak se ze mě stala městská dáma

15. prosince 2009 v 11:39 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Již asi víte, že jsem šikovná a statečná kočička, že jsem si pány našla sama a neutekla jsem ani před německým ovčákem Blondi.

Když mě panička vyndala z mého pelíšku u pána pod košilí, dívala se na mě a říkala že jsem velmi hezká a mám vzácnou barvu. Kvůli té barvě si ze mě pán ustavičně utahuje říká že prý vypadám jako prašivina a že mám nos na křivo csss...
To panička řekla, že jsem překrásná kočička, s krásně řezaným profilem a to na nose, je plamínek a mám jantarová očička.
No, abych pravdu řekla, tak mi ta její chvála dělala dobře. Panička však v prohlídce pokračovala a prohlédla pacinky, zadeček (to jsem se trošku styděla, nedivte se, otočila mě bříškem vzhůru)...
Pak se koukla do uší a mě začalo být jasné, že s touhle paničkou budou trošku potíže. Hned psala esemesku někam, prý na veterinu že mám ušní svrab a že by potřebovala pipetu. ,,Brrr, co to je... nebude to bolet?" Pak si mě panička vzala na klín a hladila mě na kožíšku, říkala mi hezká slovíčka a já jsem se už chystala jí odpustit a usnout, když tu ona houkla na pána.
,, Chytla jsem blechu!!! " Pán se divil a panička prohlásila, že prý se mnou blechy jen hýbají a popadla mě, donesla do koupelny, tam mě tak zvláštně chytla, že jsem jí nemohla ani škrábnout, ani utéct... Pak vzala něco co syčelo a to na mě stříkala ze všech stran. Když konečně přestala, ještě mi to vetřela do celého kožíšku. Neumíte si představit jak hrozně jsem vypadala, byla jsem vyděšená a paničku jsem nenáviděla.
Jenže ona mě ale ani potom nepustila, pán jí položil na klín starý světlý ručník, na něj mě panička posadila a hladila, mě tak dlouho až jsem se uklidnila.
A panička stále něco sbírala a sbírala, a říkala že jsem měla kilo blech a ty ze mě padaly mrtvé po tom postříkání. A aby té hrůzy nebylo málo, ještě mi do tlamičky nacpala prášek proti červíkům. Než jsem stačila říct že to jíst nebudu, měla jsem tabletku v krčku a v bříšku. Teprve pak mi dala pokoj. Večer mi dala do koupelny krabičku s pískem a nutila mě abych do ní chodila na záchod, což se mi ale vůbec nelíbilo, před spaním jsem dostala misku mléka s piškoty a šla jsem spát.

Druhý den ráno panička někam odešla. Když se vrátila, postavila přede mě novou kočičí mističku plnou granulek pro koťata a do koupelny dala modrý kočičí záchod s čistým kočkolytem který jsem hned použila. Na koberec položila míček s rolničkou a plyšovou myšku. Na stolek vedle křesla mi dala proutěný pelíšek a vystlala ko svým starým svetrem. Bylo to skvělé, nyní jsem jí odpustila co mi večer provedla, nyní jsem věděla že mě nikam nedají. Stala jsem se městskou kočičí slečnou.

Jak jsem si našla svého pána

14. prosince 2009 v 14:19 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Jmenuji se Mori, říkají mi Morinko, okaté zlatíčko, ale taky čerte kočičí a sakramentská potvoro. Jsem kočka želvovinová a jsem u svých pánů od konce září.
Vlastně se doopravdy jmenuji Moreen, jenže mi tak skoro nikdo neříká. Když mě pán dovezl domů, byla jsem tak maličká, že panička nedokázala poznat jsem-li kočička nebo kocourek a aby mi nepletla hlavinku novým jménem, začala mi říkat univerzálně - Mori. Když budu kočička, budu Moreen, když kocourek, budu Moris.

Vlastně si na svoje dětství ani mnoho nevzpomínám, jen vím, že jsem měla pelíšek a sourozence u mé kočičí maminky, pak jsem někam jela autem s dětmi z prázdnin, pak jsem byla sama, měla jsem hlad, stýskalo se mi a pak....

Tak tedy poslouchejte.

Nevím, jestli jsem sama bloudila den nebo dva, byla mi zima, bála jsem se sama uprostřed noci v neznámé krajině a bylo mi neskonale smutno. Nedivte se, byla jsem malá, bylo mi asi šest týdnů.
Po jedné takové noci jsem se opět vydala na cestu, byla jsem odhodlána jít tak daleko až najdu člověka který mě pohladí. Jak tak jdu, uviděla jsem chaloupku a měla otevřené dveře. Vůbec jsem nepřemýšlela že by se mi mohlo něco stát, jen jsem chtěla aby mě někdo konečně pohladil.

Přeběhla jsem tichounce dvoreček a vešla do síňky, když v tom se na mě vyřítil veliký hafan. Štěkal jako o život a strkal do mě velikým, vlhkým čenichem... ,,Pomóóóc!!! " Bylo první co mě napadlo, ale instinktivně jsem se postavila, vytasila všechny drápky a hrozivě jsem zasyčela.
Pes, ale nepřestával štěkat a já jsem zacouvala do koutku a neustávala jem v syčení.
Najednou slyším mužský hlas: ,,Blondi fuj, co tam máš, necháš to!!!" Pes, ač nerad poslechl, a mě popadla ruka toho muže a zvedla mě do výšky.
,,Nazdar mrně, kde ty se tu bereš, čípak jsi?"
Začala jsem tak nahlas vrnět, že jsem se až zajíkala, ta mužská ruka mě pohladila a strčila mě za košili. Bylo tam, tak hezky teploučko a voňavo, tak jsem se k tomu muži přitiskla a přála si aby mě už nikdy nevyndal. I když se mi za chvíli chtělo spát, dávala jsem si pozor abych neusnula a nepřestala vrnět, co kdyby mě ta mužská ruka zase vyndala...

Ten muž stále někam chodil, s někým hovořil a dokonce hovořil s někým do takové stříbrné krabičky a já pochopila že se mluví o mé budoucnosti a tak jsem vrněla o to víc, ale muž mě nevyndal, nasedl i s tím hafanem do auta a někam jsme jeli. Jeli jsme dost dlouho a já jsem vlastně i chvíli spala, pak auto zastavilo, pán vešel do velkého patrového domu, kde mu otevřela dveře paní. Ta sáhla tomu muži za košili, vyndala mě, také pohladila a měla ze mě velikánskou radost a já pochopila že tito dva lidé jsou pán a panička.

Tahle fotografie je třetí den v mém novém domově.

Jak jsem přišla ke svým pánům

11. prosince 2009 v 10:59 Pejsek vypráví
Pohodlně se posaďte, vyprávění začíná

Jsem fenka německého ovčáka a jmenuji se Blondi. Se svými pánečky už žiji skoro dva roky. Mám se dobře, jen kdyby ti dvounožci byli trochu víc vychovatelní. I když se snažím, některé věci je ne a ne naučit či odnaučit.

Když se ztratila ohaří slečna Bessinka, bylo paničce velmi smutno, psala inzeráty, výzvy, rozesílala fotografie a hledala v útulcích. jenže Bessinka se asi zaběhla někam kde nemají internet a nebo ten, kdo jí našel si ji okamžitě zamiloval a nechtěl jí vrátit.

Jednou zase panička hledala v psích útulcích, když se jí otevřela stránka psího útulku v Praze- Tróji... Panička se koukla na jednu stránku, druhou a z té třetí jsem na ni koukala já. I když to nebyla zrovna moje nejlepší fotografie, paničce jsem se líbila a okamžitě věděla že patříme k sobě. Zavolala do útulku jestli jsem volná a kdy si pro mě můře přijít, řekli jí že nejdříve v pátek.
Ještě před tím panička volala na chalupu pánovi, jestli by souhlasil s čtyřměsíčním štěnětem a pán, že ano, ale musí to být čistokrevný německý ovčák a né žádný amidor...
Panička mu tedy poslala mojí fotku MMS, jénže pán nosí brýle a z fotky na malém displeji mnoho neviděl. Jen mé veliké uši a trošinku rozcápnuté nohy a tak měl spoustu nevhodných řečí na mou osobu. Má panička však už byla pevně rozhodnutá a tak se ještě večer na mě jela podívat. Netušila však že mě stejně na živo neuvidí, protože v útulku se musí zachovávat domácí řád a panička přijela až po práci, takže pozdě.
Dosáhla tedy alespoň toho, že si domluvila s fešným ošetřovatelem že si mě druhý den ráno smí odvést domů.
Druhý den, panička sepsala v kanceláři náležité papíry o mém převzetí, zeptala se jestli už mám jméno aby mi nemotala hlavu jiným a hezký oštřovatel nás seznámil tak že mě v hala pustil z vodítka a já paničku málem porazila.Panička mě hladila, měla něco mokrého na tvářích co chutnalo slaně když jsem jí olízla a dokola opakovala Blondi, zlatíčko moje, Blondi...
Tato fotografie, byla na stránkách útulku, už tehdy panička věděla že patříme k sobě