Jak jsem si našla svého pána

14. prosince 2009 v 14:19 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Jmenuji se Mori, říkají mi Morinko, okaté zlatíčko, ale taky čerte kočičí a sakramentská potvoro. Jsem kočka želvovinová a jsem u svých pánů od konce září.
Vlastně se doopravdy jmenuji Moreen, jenže mi tak skoro nikdo neříká. Když mě pán dovezl domů, byla jsem tak maličká, že panička nedokázala poznat jsem-li kočička nebo kocourek a aby mi nepletla hlavinku novým jménem, začala mi říkat univerzálně - Mori. Když budu kočička, budu Moreen, když kocourek, budu Moris.

Vlastně si na svoje dětství ani mnoho nevzpomínám, jen vím, že jsem měla pelíšek a sourozence u mé kočičí maminky, pak jsem někam jela autem s dětmi z prázdnin, pak jsem byla sama, měla jsem hlad, stýskalo se mi a pak....

Tak tedy poslouchejte.

Nevím, jestli jsem sama bloudila den nebo dva, byla mi zima, bála jsem se sama uprostřed noci v neznámé krajině a bylo mi neskonale smutno. Nedivte se, byla jsem malá, bylo mi asi šest týdnů.
Po jedné takové noci jsem se opět vydala na cestu, byla jsem odhodlána jít tak daleko až najdu člověka který mě pohladí. Jak tak jdu, uviděla jsem chaloupku a měla otevřené dveře. Vůbec jsem nepřemýšlela že by se mi mohlo něco stát, jen jsem chtěla aby mě někdo konečně pohladil.

Přeběhla jsem tichounce dvoreček a vešla do síňky, když v tom se na mě vyřítil veliký hafan. Štěkal jako o život a strkal do mě velikým, vlhkým čenichem... ,,Pomóóóc!!! " Bylo první co mě napadlo, ale instinktivně jsem se postavila, vytasila všechny drápky a hrozivě jsem zasyčela.
Pes, ale nepřestával štěkat a já jsem zacouvala do koutku a neustávala jem v syčení.
Najednou slyším mužský hlas: ,,Blondi fuj, co tam máš, necháš to!!!" Pes, ač nerad poslechl, a mě popadla ruka toho muže a zvedla mě do výšky.
,,Nazdar mrně, kde ty se tu bereš, čípak jsi?"
Začala jsem tak nahlas vrnět, že jsem se až zajíkala, ta mužská ruka mě pohladila a strčila mě za košili. Bylo tam, tak hezky teploučko a voňavo, tak jsem se k tomu muži přitiskla a přála si aby mě už nikdy nevyndal. I když se mi za chvíli chtělo spát, dávala jsem si pozor abych neusnula a nepřestala vrnět, co kdyby mě ta mužská ruka zase vyndala...

Ten muž stále někam chodil, s někým hovořil a dokonce hovořil s někým do takové stříbrné krabičky a já pochopila že se mluví o mé budoucnosti a tak jsem vrněla o to víc, ale muž mě nevyndal, nasedl i s tím hafanem do auta a někam jsme jeli. Jeli jsme dost dlouho a já jsem vlastně i chvíli spala, pak auto zastavilo, pán vešel do velkého patrového domu, kde mu otevřela dveře paní. Ta sáhla tomu muži za košili, vyndala mě, také pohladila a měla ze mě velikánskou radost a já pochopila že tito dva lidé jsou pán a panička.

Tahle fotografie je třetí den v mém novém domově.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fikus fikus | 2. dubna 2010 v 16:23 | Reagovat

Teda Jani, pan Capek by z Tebe měl radost! Jsi konkurence pro něj! Moc hezky se to čte! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama