Bouřka

22. června 2010 v 16:39 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Tak jste mě chválili a i já sama jsem se tak trošku vychloubala jak jsem statečná kočička, ale je to jinak... Já se bojím bouřky a moc.

Je to asi tak tři neděle, panička přišla z práce, okřikla Blondi aby se chovala slušně, pak se s ní přivítala, pozdravila pána a začala vyládat nákup. Jako slušně vychovaná kočka u téhle práce nikdy nesmím chybět. Panička byla unavená a tak nějakou dobu si ani nevšimla že ji nevítám. Teda já ji nikdy nevítám... copak jsem nějaký pes? Já ji jdu prostě naproti, ale to vy děláte asi také. Už měla na stole kafíčko a najednou jsem jí začala scházet. Říká pánovi: "Morika je je u tebe? " Pán že ne. Panička se tedy šla podívat na mé obvyklé pelíšky a schovky, ale mě nenašla. Začala tedy na mě volat. Zkoušela všechno možné, Morinko, čičí, čičinko, maličká a při to mě celá nešťastná hledala a nemohla najít. Začala se i zlobit na pána, že je určtě nepozorný a že jsem mu utekla ven. Ale mě to ven neláká, koukla jsem sice na chodbu, ale nijak se mi tam nelíbilo. Nikde žádný pelíšek ani mistička a tak jsem se zase schovala. Panička se běžela podívat tři patra dolů a dokonce se i dívala na ulici. Venku lilo a byla bouřka. Nebyla moc velká, ale panička měla slzy nakrajíčku. Doběhla zpět domů a znovu lákala a volala, hledala, ale marně.

Tu jí ale něco napadlo. Panička měla roztažený gauč, protože pán spadl ze žebříky a polámal si pět žeber, tak aby nemusel lézt na palandu a měl pohodlí blízko. Sáhla tedy za ten gauč a opravdu se rozbrečela, ale radostí.

Tam jsem se choulila já, panička na mě promluvila a chtěla mě vytáhnout, sladkými slovíčky mě chlácholila,ale já jsem se klepala, no jako drahej pes.
Tak mě tam panička tedy nechala, myslíc si že tento mnou nalezený úkryt mi poskytuje nejvíce bezpečí a taky že se asi stydím za to že se bojím.
Já jsem se opravdu bála a opravdu styděla. Né tak za to že se bojím bouřky, však panička se bojí taky, ale za to, že jsem nechala paničku aby o mě měla tak veliký strach.
Když přestalo bouřit, po chvíli jsem vylezla, skočila jsem pod stůl a plížila s napít. Panička na mě promlouvala, pán mě lákal. Nakonec jsem dostala kapsičku aby mi to leknutí nezůstalo.
A panička? Vůbec mi nic nevyčítala, jen si z lednice z veliké láhve nalila malinkatou štamprdličku něčeho průhledného, co vypadalo jako voda a když to vypila dělala divné obličeje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama