Zvědavost se nevyplácí

14. července 2010 v 17:31 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Kočky, kocouři a koťata, poslouchejte co se mi přihodilo hrozného

Včera jsem zažila horor, hrůzu. V tomhle strašným vedru si pán otevřel dveře od koupelny a od bytu, aby měl trošku víc chladného vzduchu. Jenže je zapoměl zašprajcovat a průvan je otevřel.
Já jsem se přiblížila, nakoukla, dala tlapičku přez práh, pak druhou a už jsem si to mašírovala na průzkum. Vyšla jsem o patro výš a najednou jsem dostala strach. Někdo šel! Schovala jsem se jak jsem nejrychleji dovedla a pak už jsem se ani nepohnula.


Tak budu chvilečku pokračovat já panička Jana.
Včera mi manžel volal že nemůže najít kočku. Neděsila jsem se, protože vím, že naše Morinka se umí schovat úplně skvěle a je opravdu k nenalezení i v maličké garsonce. Jenže z manžela vylezlo, že nezavřel dveře a Morinka se asi ztratila. V tu chvíli se mi svřelo srdce strachy, protože kočičku v domě nikdo nezná a bylo by možné že ji vyženou na ulici, nebo by mohla spadnout z balkonu a vůbec všechny hrůzy světa jsem měla před očima. Pochopitelně, že jsem mu řádně po telefonu vynadala a hnala ho aby šel urychleně kočičku hledat. Muž se naštval a praštil mi s telefonem.
Za chvíli volal zase, abych na počítači vytiskla zprávu o zmizení kočičky a že ji nikde nemůže najít, že chodí jako hlupák okolo domu a chrastí myškou, volá kočku.
Rozbrečela jsem se, protože už vypiplané, hodné kočičky by bylo škoda, navíc, jsem tolik let čekala, abych mohla kočičku doma mít a on ji nyní svou nezodpovědností ztratí.
Brečela jsem i v tramvaji, když jsem si volala s maminkou, že je Morinka pryč. Byla jsem rozhodnutá, že když se do tří dnů kočička nenajde, pán půjde z domu. Už nedával pozor kdysi na fenku Bessinku, a nyní kočička. K tomu ten den, pán šel nakoupit jedné paní, nechal u ní Blondi, ta se jí vytrhla a lítala po silnici mezi auty a tramvajemi.
Asi po třech hodinách strachu, smutku a beznaděje, jsem se dostala z práce domů.
Vyvěsila jsem na domovní dveře letáček s fotkou Morinky a našimi telefoními čísly, koukla jsem do suterénu a do prádelny a pomalu šla po schodech do třetího patra. Už jsem byla skoro u našich dveří, když mě doběhla slečna sousedka bydlící nad námi a já ji smutně oslovím, zda neviděla kočičku.
A dovyprávět to nechám Morinku.

Seděla jsem hrozně dlouho bez hnutí pod kytkami, kde jsem se schovala. Vždycky když jsem už, už chtěla vylézt, někde něco bouchlo, nebo někdo někde dupal či hovořil na schodech. I když jsem byla schovaná pod kytkami, střešním oknem do mě bodalo slunce svými jízlivými paprsky. Bylo mi hrozné horko až na omdlení a měla jsem velikou žízeń. Slyšela jsem pánovo volání, i chrastění myškou, ale tolik jsem se bála pohnout, skoro jsem pánův hlas nepoznávala, asi strach mi otupil smysly.
Najednou slyším hlasy, jedn cizí a jeden jako by patři paničce...
A pak najednou blizoučko Morinko, zlatíčko moje milovaný. Panička, ale měla takový divný hlas a tak jsem se stejně nepohnula.
Panička rozhrnula květiny a pohladila mě po zádech, na hlavičku mi nedosáhla, jak jsem byla nacpaná v koutě. Popadla mě oběma rukama, ale nedokázala mě odtrhnout a tak mě musela vzít za kožíšek za hlavou, jako mě nosívala moje kočičí maminka když jsem byla kotě.
Zvedla mě k sobě do náruče a hladila mě, mluvila sladká slovíčka a já jí strčila hlavičku do podpaží a začala jsem vrnět. Panička poděkovala slečně sousedce a donesla mě domů.
Pán se divil, kde mě panička našla a Blondi mě vítala jako kdyby mě rok neviděla. Já jsem se ještě stále s vytřeštěnýma očima rozhlédla a utekla jsem se schovat do pánovy postele.
Panička natočila široký hrnek chladné vody a donesla mi napít až nahoru. Já měla tak velkou žízeň a pila jsem tak neslušně jako pije Blondi. Bylo to slyšet, jen jsem tak necákala. Když jsem se napila, panička mě nechala, abych měla chvíli na uklidnění. Byla jsem ve stresu, upečená od slunce a tak jsem dýchala s jazýčkem venku jako Blondi. Panička říkala, že to u kočky nikdy neviděla.
Za chvíli jsem se trošku uklidnila a zkusila se prospat. Asi za hodinu jsem se vzbudila, došla si do koupelny a vyskočila si k mističce s granulkami. Sice jsem se ještě trošinku chvěla, ale byla jsem doma.
Tolik mě má zvědavost potrestala.

Mňau a ahoj, Morinka a panička Jana
Morinka s novým škrabadlem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama