Jak jsem se stěhovala

19. září 2011 v 16:33 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Ahoj kočky, kocouři a koťata, vím, že jsem dlouho nic nenatlapkala, ale nebyla nálada. Moc se omlouvám, už se budu víc snažit.
Žiji stále u své paničky, jen byt a pána jsme vyměnily. To stěhování, řeknu vám, to je děs. Všude se něčím rachotí, s něčím hýbe, něco odnáší... Kočky, tohle na kočky není, potřebujeme klid.
Jenže jednoho dne k nám vešel cizí muž, Blondi se mohla uštěkat a tak ji panička zavřela do koupelny a já jsem se schovala. Bůh ví, kdo to je...
To bylo dupání a hlasitého cizího mluvení, bouchání, já jsem byla tak vyděšená, že jsem se udělala neviditelná, jenže jsem tím paničku málem připravila o rozum.
Volala mě těmi nejhezčími jmény, už skoro plakala, všechno prohledala, ale já jsem se bála jen mňouknout. Nakonec mě našla v pánově posteli, nacpanou mezi matracemi, vzala mě, snesla dolů, strčila mě pod bundu a nastoupila do auta.

Když jsme dojeli do nového bytu, panička se bála abych se neztratila a tak mě zavřela do sprchového kouta. Takové ponížení, chtěla jsem odtamtud vyskočit, jenže se mi to nepovedlo, bylo to moc vysoko a šplhat se po laminátu také nedá. Sedla jsem si a nevěda, co bude dál, jsem čekala.
Jsem docela malá kočička a tak jsem se ani moc nestyděla, přiznat si že se doopravdy moc bojím.
Zase jsem slyšela jen hluk, mezitím cizí hlasy.
Pak najednou bylo ticho...

Panička mě pustila a já vyletěla jako čert z krabičky a hurá se schovat jinam, někam kde mě nikdo neuvidí. Jenže panička mě viděla a nechtěla abych seděla na studené podlaze a dala mi polštářek, jenže já jsem zase utekla. Když ale panička postavila mě dobře známý gauč, ukryla jsem se v jeho úložném prostoru, tam se krásně dostanu zezadu a chodila jsem se tam schovávat vždy.
Panička do večera vše uklidila na své místo, pustila televizi a začala se schánět po mě, že mi dá večeři.
Ale kdepak, já jsem se bála, vystrčit jen kousíneček drápku.
Čtyři dny mě panička lákala, ale já se bála, moc jsem se bála.
A panička se bála také, ale o mě, nenašla nic v kočičím záchůdku, nenašla jedinou stopu že bych se šla najíst, já jsem jen úplně v noci, když nikde nic nebylo slyšet opatrně vyšla k mističe s vodou, jen líznout, abych neměla potřebu na záchod.
Panička kvůli mězačala i pouštět v noci televizi, byla jsem na to zvyklá, ale já jsem vyšla teprve až když jsem se cítila bezpečně.
To bylo radosti, když panička přišla z práce a našla mě na dece na kanapi.
Toto se stalo v únoru tohoto roku, dneska jsem už zvyklá na nový byt a proháním v něm můry, které občas přiletí, za světlem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama