Červen 2016

Pochodující šikovnost naší dvounohé…

3. června 2016 v 17:07 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Mňauky, milí kočičí přátelé, navazuji na Tomíkův příběh o jeho šikovné dvounohé.
Věř Tomíku, že ta Tvoje je pašák, ale tu pochodující šikovnost, co máme doma my se Sněhurkou, to se my kočičí dámy stydíme i popsat. No ale budiž…

Onehdá si ta naše vymyslela velký úklid. To většinou bývá docela zajímavá zábava, teda než vezme vysavač. To pak my bereme taky, ale roha.

Zábavy bylo dostatek pro všechny, já se Sněhurkou jsme se paničce krásně motaly pod nohama. Lovily jsme třásně od mopu, číhaly na ocas barevné prachovky, vypacičkovávaly a počítaly jsme zatoulané myšky a kuličky.
Když převlékala deku na kanapi, říkaly jsme si, že ještě není třeba měnit deku a abychom ušetřily paničce práci, hezky jsme se jí na té dece povalovaly. Ale ona neměla pochopení a vyhnala nás.
No to si dovolila dost. Však ji za to taky stihl trest.

Jak byla v ráži, zaregistrovala, že pod okýnkem máme ušmudlanou a natrženou tapetu. Tak se rozhodla že ji vymění. Starou krásně sundala, však je jen na připínáčky, ustřihla si novou, nachystala vše co k tomu potřebovala a vylezla na poličku
.
Jéé, říkáme si, nelez tam! Nemáš drápky, slítneš, zabiješ sééé !!!

Jasně že neposlechla, tak jsme jen seděly na tom okýnku, radily jí a hlavně jsme ji hlídaly.
Jenže ona neposlechla naše rady a dřepěla si nabobku na té poličce. Jak ládovala napínáčky do té tapety, najednou báác a pozadu se svalila dolů.
Néééé, vymňoukly jsme se Sněhurkou obě naráz a zavřely jsme obě oči. Máme po dvounohé, kdo nás nyní bude krmit, kdo nám bude vynášet záchůdky???
Živitel to tak dobře neumí.

Dvounohá ale měla všechny strážné i kočičí anděly za zadkem.
Jak pozadu padala, tak slítla do křesla na kterém byla deka z kanape, ta ji naštěstí přibrzdila. Jenže dvounohé nemají tak ladné tělo jako my kočky, tak ji převážila zadnice a ona vysekla výstavní parakotoul vzad až na podlahu. Jen to zadunělo.

Helééé, si živá? Dvounohá, slyšíš?

Tak nějak se jí ani vstávat nechtělo, ale nakonec se na ty svoje dvě postavila. Postavila…
Hekala a ani nenadávala, jak je jejím zvykem. když jí něco nevyjde.
Vrk, přitulí se Sněhurka, vrééé, povídám jí já.
Pohladila nás obě a řekla jen že jsme její zlatíčka a že z nás málem udělala půlsirotky.
Pak si šla loknout něčeho smradlavého, co dává do pečení, zašklebila se jako na vetřelce, sedla si do křesla a pozvala nás obě na klín.

Když to takhle půjde dál, zůstane nám asi jen živitel.
Kočky, nevíte jen tak, pro případ nouze o nějaké osiřelé dvounohé?
Že bychom si ji se Sněhurkou a živitelem adoptovaly, až se nám ta naše pochodující šikovnost jednou přerazí.

Mňauky, Vaše Morinka a Sněhurka.

02b79a4227_89916046_v1

O mluvícím kocourovi

3. června 2016 v 16:58 | ada.cat |  Kočičky vypráví
Mikeš

Ilustrační obrázek od Josefa Lady se zajisté velmi hodí k tomuto povídání.

Příběhy kocourka Mikeše z Hrusic určitě všichni známe, byl to pašák, který se ve světě vyznal. Údajně Mikeše naučil mluvit Pepík. Když Mikeš ze strachu co rozbil babičce krajáč se smetanou utekl do světa, Pepíkovi se tolik stýskalo, že naučil mluvit kocourka Nácíčka. Ten však už takový talent nebyl a šišlal. Dodneška si pamatuju jak mě rozesmál.

Pepítu, támhle se na mě někdo toutá votýntem.

Jenže opravdu Mikeše a Nácíčka naučil mluvit Pepík a nebo to už kočky dávno, dávno umí?
Co myslíte?

Babička Suchánková měla kocoura Myšika. Kocourek přišel domů a slušně pozdravil.
Čau!
A babička mu taky řekla čau.
Kocourek se opřel a slušně požádal o večeři.
Masóóó, chceš maso ptala se babička a kocourek na to anóóó.

Náš Zrzeček, dej mu krásné kočičí nebe, to bylo hodné a upovídané stvořeníčko.
Dééééj mě, dééééj, dělééééj, déééj mě hned!
Ptám se kdo chce žrát?
Jááá!
Ne, nejsi tu sám, tak komu mam dát vám, kočkám?
Nééé, mě! Hnéééd!

Nikdo to ty kočky neučil a stejně věčně něco žvanily.

Maminka si jednou povídala se svou kadeřnicí a ona brblala jakého má hubatého kocoura. Že on občas něco vyvede, ona na něj kšicne, nebo mu hubuje a kocour se jí postaví a prý na ni křičí ne,nenene! Ona celá smutná že prý kde je ta něžná čičinka…
Mamka ji uklidnila, že má taky kocoura, taky mluví, jenže se to nedá poslouchat. On mluví strašně sprostě.

Macík byl krásný černý kocourek s bílou lysinkou. Prostě frajer, jenže přišel domů a ve dveřích prohlásil.
Kurváááá.
No mamka se zlobila, že to se teda má s čím chlubit. Myslela si že za nimi někde byl, jenže časem se zjistilo, že to znamená jídlo.
Tatínek měl kdysi autodílnu a tak se stávalo, že k nám chodili do bytu zákazníci. Prostě smlouva se sepsala v kuchyni u stolu.
Jednou u nás seděl tátův kamarád a měli jsme návštěvu. Najednou vešel Macík, kouknul na tátu a povídá "kurva"
Tatík mu dal kousek šunky z chlebíčku, kocourek ho snědl, otřel se hlavičkou tátovi o nohu a pokračoval okolo stolu.
Kurva, pravil u našeho kamaráda a ten kocourkovi také dal kousek dobroty. Opakovalo se láskyplné ducnutí a kocourek se postavil před návštěvu.
Kurva pravil kocourek a čekal na něco k snědku, když nic nespadlo, tak prosbu opakoval ale návštěva dělala že ho nevidí a neslyší.
Kocourek si sedl jako egyptská soška a řádně nahlas s krásně výrazným R, hlasitě řekl.
KURRRRVÁÁÁÁÁ
Maminka už to nemohla smíchy vydržet, popadla Macíka a vynesla ho na dvorek.

No a co se stalo tak hrozného?
Maminka se rozchechtala a přiznala.
No ona to byla a profesionálka, proto se k tomu nechtěla hlásit když na ni Macík hulákal.

Tak tedy, kočky a kocouři, jak je to s tím mluvením?
Vím jistě, že za tím není jen Pepík Ševců z Hrusic.

Natlapkala na naši radu dvounohá, jako vzpomínku na kamarády kteří již v kočičím nebi myšky loví.

Vaše Morinka a Sněhurka (s personálem)

b
Bublina - kočička která žila maminky naší dvounohé.

bb
Bublina s rodinkou